• Povaha

Tylerova osobnost se za roky jeho života hodně změnila. Začínal jako vydržovaný jedináček, poté jako starší vzor mladšímu bratrovi. Přesto, že byl v mládí dost divoký, role staršího bratra se chopil, jak nejlépe uměl. Se svým bratrem měl velmi pozitivní a přátelský vztah, do určité míry mu byl vzorem. Měl smysl pro povinnost. Především pak matčina výchova mu vštěpila rodinné zásady a hodnoty, kterých si cenil nadevše. Rodina pro něj byla na prvním místě, s ní i čest. Vážil si pravdomluvnosti, dochvilnosti, oddanosti, tedy těch hodnot, které on sám dodržoval. Cílevědomost, schopnosti a určité nadání jej tedy dostaly daleko.

Nicméně, s jeho proměnou a ztrátou rodinných příslušníků, změna nastat musela. Několik staletí strávených v melancholické bublině, která praskla jen v těch momentech, kdy dal volný průchod svým emocí- především pak vzteku a nenávisti. Nenáviděl upíry, nenáviděl sám sebe. Proč si ale už dávno neprohnal kolík srdcem, na to nikomu odpovědět nedokáže. A nechce.

Po určité etapě jeho života, nastala další změna, která přetrvává až dodnes. Inteligentní, cílevědomý, okouzlující a vtipný společník, nesoucí kolem sebe zvláštní auru sebedůvěry- někteří by možná použili výrazu arogance. Dokud něco nepovažuje za skutečně nevkusné, nemá zábrany a téměř nic pro něj není tabu. Rád mluví v kličkách, hojně využívá ironie a sarkasmu. Občas se může zdát, že neumí počítat s neúspěchem, ale spíš než, že by s ním nepočítal, on si jej zkrátka jen těžko přiznává. Pravdu si dokáže poupravit, přikrášlit a tím sebe i své okolí přesvědčí o správnosti třeba i špatných rozhodnutí. Když mu jeho přesvědčovací schopnosti nestačí, a on si porážku přiznat musí, dokáže projevit pozoruhodnou kontrolu nad svým temperamentem. Obvykle na takové události nahlíží s nečekaným pobavením, než s přirozenou frustrací. Jestli jde o masku, či nikoliv, těžko říct. K tomu, aby ho někdo skutečně rozzuřil, musí jít o velice osobní, dobře mířený útok. Nebo musí mít hodně špatný den.