Povaha:

Na první pohled vypadá Melody jako naprosto normální slečna, která dostudovala a žije normální život. Ale zdání může klamat. Kromě toho, že skoro pokaždé má na hlavě huňaté kočičí ouška, což je pro ní důležitější než si kdokoliv může pomyslet, je také nevidomá. Možná to na ní není na první pohled, jelikož se chová, obléká a komunikuje jako naprosto normální člověk, ale to je přesně to, co ona chce. Chce být pro své okolí normálním člověkem. Nevadí jí, že určité věci jako západ nebo východ slunce nikdy nemohla vidět. Vadí jí to, že jí její okolí bralo vždy jako někoho, kdo vždy potřebuje pomoct. Kdo se sám o sebe postarat nedokáže, kvůli vrozené vadě. Všem chtěla vyvrátit tohle mínění. Chtěla všem dokázat, že je samostatná a že i přesto, že kolem sebe vidí pouze temnotu, tak dokáže vše zvládnout sama. I sama sobě často nalhávala, že dokáže mnoho věcí sama, že nepotřebuje pomoc, i když jí ve skutečnosti velmi potřebovala. Melody vyrůstala s milující rodinou, která jí dopřála téměř vše, co jejich dcera potřebovala. A jediné co za to chtěli, byl úsměv a upřímná radost Melody. To si ovšem ona jako malá neuvědomovala a často se s rodiči hádala. Nechápala, proč jí dopřejí vše a se vším jí pomohou. Vždyť ona by to zvládla sama. Opět se prokazovala její tvrdohlavost. To že se chovala špatně si uvědomila až po tom, co ztratila svého otce. Její otec patřil mezi nejznámější lovce upírů. Zemřel ve službě. Kolik jí tehdy bylo? Čtrnáct? Patnáct? Sama neví, nevzpomíná na to. Nerada se vrací do minulosti, stejně nic nezmění. Jen si připomene, jaké chyby udělala a neudělá je již znovu. To si alespoň myslela. Její matka brala smrt svého manžela těžce. Kolikrát jí slyšela Melody brečet po nocích. Chtěla jí jít podpořit, utěšit. Prostě cokoliv co by pomohlo, ale nešla. Prostě nepřišla. Nechala svou matku utápět se ve smutku, aniž by tušila, co to bude mít za následky. Možná že to od ní bylo sobecké, ale sama nevěděla, proč tam tehdy nešla. Vždy měla ke svým akcím důvod. Ať už to byla hádka s rodiči, kdy jí chtěli pomoct a ona odmítla nebo hádka s pár přáteli, které ona měla. Vždy měla ke svým činům důvod, možná i hned několik důvodů. Ale teď? Teď neměla tušení, proč to vše ignorovala a šla spát. Takhle se to táhlo několik měsíců. Až jednou přišla Melody domů, neslyšela nic. Doma nikdo nebyl. Viděla kolem sebe černo jako vždy, ale teď to bylo jiné. Doma nic neslyšela. Obvykle slyšela sebemenší pohyb ve svém okolí, jelikož jak se říká. Odeberte jeden smysl, druhý posílíte. Přesně takhle to platilo pro ní. Prošla celý dům, stále říkala pouze jedno slovo. Mami. Až když se dostala k ložnici jejích rodičů a vešla dovnitř. Konečně něco zaslechla. Audionahrávku. Slyšela to, co chtěla slyšet v té chvíli nejméně. V tu chvíli si uvědomila, jak špatně se ke své rodině chovala. Uvědomila si to, až když jí celou ztratila. Co bylo zvláštní, nebrečela. V tu chvíli prostě necítila nic. Cítila se..prázdná. Necítila smutek, vinnu nebo cokoliv. Až když skončila poslední věta nahrávky, nabrala dech a téměř na celé město zakřičela opět to slovo. Mami. Když se zvedala, povedlo se jí nešikovně zakopnout a na něco spadla. Díky své vadě poznala až po chvíli co to bylo. Když byla malá, vždy chtěla kočku domů, ale to bylo jediná věc, kterou jí rodiče nemohli dát, z důvodu alergie její matky. Sice to nebyla kočka, ale ouška, které dostala jako malá. Roztomilá kočičí ouška. To bylo jediné, co jí po její rodině zbylo. O vzdálené příbuzné se nezajímala, vlastně ani neví, jestli nějaké má. Nikdy je nepotřebovala, vystačila si s její rodinou. Až teď byla chvíle, kdy po její tváři stékaly slzy. V tuhle chvíli si až plně uvědomila, že za to může ona. Jak si ona necenila věcí, které jí rodiče dávali. Nabízeli. Necenila si ani jejich pomoci. Nějakou dobu po tomhle byla doma. Snažila si zvyknout na samotu, kterou teď pociťovala. A nenávist vůči sobě samotné. Nejvíce se vinila za věc, se kterou stejně nepřestala. Za to jak moc jí všichni chtějí pomoct, i když to minimálně podle ní nepotřebuje. V tuhle dobu se začala pomalu učit se zbraněmi, které otec doma měl. Moc dobře o nich věděla, jen to před rodiči nezmiňovala. Teď však už neměla důvod dál skrývat svoji zvědavost. Jediné co jí k těm zbraním vedlo, byla pomsta. Chtěla pomstít svého otce. Ať už to byl jakýkoliv upír, ona i přes to, že okolo sebe nic nevidí byla odhodlaná svého otce pomstít. Tohle bylo poprvé, co si připustila, že potřebuje pomoct. Po pár dnech hledání se jí podařilo najít někoho, kdo je ochoten jí pomoci a kdo umí se zbraněmi. Byl to jeden z jejích dlouholetých přátel. Pomohl jí snad se vším. Díky němu se naučila své okolí vnímat jinak, než jen nekonečnou černotu kolem sebe. Dokázala si představit své okolí a pomocí sluchu vždy dokázala určit, kde se její protivník nachází. Naučila se se všemi zbraněmi, které mohla použít v boji. Nejvíce si oblíbila pistole a ze zbraní na blízko dýku. Když se toto naučila, sebrala všechnu svou odvahu a přihlásila se do výcviku pro lovce. Udělala to, aniž by se zmínila, že je nevidomá. Moc dobře věděla, do čeho jde a jak moc to pro ni bude náročné, ale byla schopná pro pomstu obětovat vše. Učitelům se již ze začátku povedlo odhalit, že je nevidomá, díky několika chybám, kterých se dopustila. Chtěli to s ní vzdát, protože přeci jen nic neviděla a jim přišlo nefér od ní chtít to samé jako od 'normálních' lidí. Opět byla podceňovaná. Ona však odmítla a pokračovala ve výcviku. I když byla daleko za ostatními, nevzdávala se a pokračovala dál. Nevnímala, jak jí to ničí. Když skončil její výcvik, bylo jí 21 let. Zkouška byla to, čeho se ona bála nejvíce. Nebyla jako ostatní, kteří měli možnost vidět taktiky daného člověka před nimi a poté taktiku zkopírovat. Ona na to byla sama. Místo, kde se měla setkat s upírem dobře znala, minimálně tak jí to v tu chvíli přišlo. Když zaslechla svého nepřítele, ani se neotočila. Čekala, až on udělá první krok. Tenhle boj byl pro ni buď tím prvním nebo posledním. Žádné mezi nebylo. Dala do toho své maximum a soustředila se pouze na upíra, kterému čelila. Žádní lidé okolo ní neexistovali. Teď to bylo pouze ona a její protivník. Zkoušku se jí podařilo jen tak tak zvládnout. Vyvázla s několika ranami po těle. Ale zvládla to. Ona to zvládla. To bylo něco, co by nejspíše nikdo nečekal. Přestože nic neviděla, zvládla vyhrát souboj proti upírovi. I když to možná bylo pro někoho téměř nemožné, stala se oficiálním lovcem a konečně mohla pomstít svého otce. Přesto že si prošla tolika špatnými věcmi, je ke každému člověku, kterého potká, neskutečně milá. Snaží se každému člověku poskytnou to, co dávali její rodiče jí. Chce, aby každý člověk cítil to, co cítila tehdy ona. Radost.